Studentská vize možná míří do vesmíru. Rozhovor o projektu JARMIL

Juraj Kolesár je důkazem, že když máte skvělý nápad, na věku ani titulech nezáleží. Už na střední škole exceloval ve fyzice a dnes, ještě jako student, se podílí na technickém vývoji raketového pohonu, na kterém spolupracuje i Evropská vesmírná agentura.

Juraji, poprvé jste na sebe upozornil videem o kvantové fyzice ještě na střední škole. Jak se to přihodí, že se kluk, který lidem vysvětluje vědu, najednou ocitne v týmu, který vyvíjí raketový motor?

Moc děkuji za otázku. Říkala jste, že jsem ve fyzice exceloval, ale pravda je skoro opačná. Byl jsem velmi špatný student – a i teď, kdy stále studuji, jsem pořád špatný student. Ale mojí hlavní předností, díky které jsem se k raketovému motoru dostal, je, že jsem do toho investoval obrovské množství hodin. Je to velké hobby, velká vášeň a vždycky to byl dětský sen. Až jsem do toho nakonec vložil tolik času, že se to stalo realitou.

Projekt JARMIL stojí na vaší myšlence použít u raket elektrická zubová čerpadla. Proč věříte, že zrovna tohle je ta správná cesta, a v čem je to lepší než systémy, které se používaly doteď?

Není to lepší ani horší, jako každé technické řešení to má své výhody i nevýhody. Ale pro určitá modelová řešení to má velké výhody. Já i moji kolegové si myslíme, že pro konkrétní rozsah velikostí motorů – řekněme od 2 kN do 8 kN tahu – dokážeme dosáhnout opravdu velmi pěkných hodnot účinnosti. A právě to považujeme za největší výhodu tohoto systému.

Váš nápad zaujal velké hráče i Evropskou vesmírnou agenturu. Jaký to byl pocit, když jste zjistil, že se vaše vize z papíru mění v oficiální program ESA?

Je to dobrý pocit, protože za tím je opravdu spousta hodin a spousta probdělých nocí. Je to taková validace, že to nebylo něco, co skončí v šuplíku. I když se samozřejmě pořád může stát, že se to nepovede. Každopádně je to opravdu dobrý pocit a doufám, že i pro moje kolegy. A budu se snažit, aby se to přetvořilo v něco reálného a jednou neskončilo v šuplíku.

Jste v týmu s lidmi, kteří mají desítky let zkušeností. Jak se vám jako studentovi v takovém prostředí pracuje a co je na tom pro vás nejtěžší?

Pracuje se mi tam velmi dobře, vůbec to není těžké. Všichni lidé, kteří mají vyšší senioritu než já, jsou ke mně velmi vstřícní. A je to pro mě skvělé prostředí, protože každý je v něčem dál než já. To znamená, že je pořád kde se učit. A musím říct, že i když mají dvacet, třicet nebo třeba šedesát let zkušeností, protože jsem do toho i já investoval obrovské množství času, dokážu se už dostat na úroveň, kdy rozumím tomu, o čem mluví. Samozřejmě mi ještě potrvá, než se v těchto oblastech stanu expertem, ale už se začíná rýsovat, že se dokážeme bavit o stejných věcech.

Co je momentálně ten největší technický oříšek, který projekt JARMIL musí vyřešit, než se motor skutečně dostane na testovací stolici? 

Momentálně jsme ve fázi, kdy děláme spoustu výpočtů, optimalizací a rozsáhlého navrhování. Ty oříšky jsou spíš malé, ale každý malý oříšek ovlivňuje další. Jsou mezi sebou hodně provázané. A právě kvůli té provázanosti je to celé komplikované. Takže nejde říct, že existuje jeden největší oříšek. Je tam spousta velmi malých oříšků, které na sobě všechny závisí. 

Umíte složité věci vysvětlit jednoduše. Co je podle vás ten největší mýtus o vesmíru, kterému lidé věří a vy byste ho chtěl uvést na pravou míru?

Podle mě největší mýtus je, že všechno, co letí do vesmíru, nebo veškerý hardware a software je nějak speciální. Ve skutečnosti jsou to často úplně běžné věci, které se používají v různých průmyslech, třeba v automotive. Celý ten průmysl, který používáme my, se dá použít i pro kosmické aplikace. A chtěl bych říct, že je to mnohem blíž, než se zdá. ISS stále obíhá asi 440 kilometrů nad námi – to je jako z Košic do Bratislavy. To je opravdu blízko. Takže není třeba o tom přemýšlet jako o něčem vzdáleném a nepodstatném. Má to reálné využití pro běžné lidi a je to blízko.

Vaše videa nejsou jen koníček – otevřela vám dveře. Věříte, že schopnost komunikovat vědu je dnes pro vědce nebo inženýra stejně důležitá jako samotné odborné znalosti? 

To je těžká otázka. Osobně si myslím, že je velmi důležité komunikovat s lidmi – jak s těmi, kteří jsou v našem oboru, tak s těmi, kteří jsou mimo něj. Pro nás inženýry, vědce a techniky je důležité umět vysvětlit, jaký má naše práce smysl, proč ji děláme a jak ji děláme – nebo alespoň naznačit. Pro mě je to velmi důležitá vlastnost.

Co pro vás bude znamenat moment, kdy se váš koncept z papíru poprvé skutečně rozběhne? 

Asi vyskočím z kůže. Znamenalo by to pro mě, že to stálo za to. I když – ono to stojí za to už teď, to jsem možná řekl až moc silně. Ale měl bych pocit, že se něco posunulo dopředu a nezůstalo jen tak ležet. Celý ten koncept vznikl, protože si myslím, že má smysl. A když ho opravdu mít bude, bude to dobré pro všechny. Pro někoho víc, pro někoho míň, ale rozhodně pro všechny. A to by bylo skvělé.

Pane Kolesáre, osvětlíte nám, co znamená zkratka JARMIL?

Samozřejmě. Původně jsem ten motor interně nazýval Jarmilka, protože je to hezké slovenské jméno a hodilo se do akronymu Joint Advanced Rocket Motor for Innovative Launchers, pokud si to dobře pamatuji. Pak máme ještě zkratky EPC – Electric Propulsion – a 2K, což znamená 2 kN. Takže celý název vznikl z toho.

Mockrát děkuji za rozhovor. Ať vám vydrží vaše nadšení a daří se vám i v budoucnu.

Děkuji pěkně i vám.